Před několika lety jsem nechal pověšený pytlík po nedokončeném výstupu na Martterhorn ze švýcarské strany, cestou Hornligrad. Letos byla příležitost se přidat k zamýšlenému výstupu ze strany italské, tzv. Lvím hřebenem.
Z původní sestavy jsme nakonec vyrazili jen dva, Tom a já. Nechali jsme si v centru horských vůdců v Cervinii poradit a v rámci aklimatizace vystoupili na Breithorn (4154 mnm). Teda lanovkou do necelých 3,5 tis. m a pak po svých. Následně jsme sestoupili do asi 3 tisíc m a u stanice lanovky přespali první noc. Další den a po dalším sestupu jsme asi ve 2.600 m schovali nadbytečné věci a přes Rifugio Duca degli Abruzzi all‘ Orionde (toho času již zavřenou) vystoupali (teda zčásti spíš vylezli) na Rifugio Carrel (3835m), která je základnou k závěrečnému výstupu na vrchol Matterhornu. Samotný výstup rozhodně není procházkou. Předpokládá jistotu pohybu ve dvojkovém až trojkovém lezeckém terénu s omezeným způsobem jištění. Výstup ulehčují fixní lana, dráty i žebřík v exponovanéjších partiích. Naopak výstup ztěžuje nepevný podklad, padající kamení, zledovatělý sníh a pomalejší lezecké dvojice. My začali asi v 04:45 (s čelovkama), to už byla velká část osazenstva chaty na cestě. Na italský vrchol Matterhornu (4477 m) jsme vystoupili v 10:45. Dá se říct, že sestup je náročnější než výstup. Na vrcholu jsme se dlouho nezdrželi, na švýcarský, o metr vyšší jsme se ani nepokusili přejít (otázka 20 minut tam a pak zpět po úzkém hřebínku). I tak jsme zpět na Refugio Carrel sestoupili až v 17:45 a zdaleka ne jako poslední. Rozhodli jsme se i za cenu následného sestupu s čelovkama a hledání cesty mezi skalami sestoupit až k našim věcem v údolí. Když jsme uléhali v 23:30 ve stanu, byli jsme dost mrtví. Za tři dny jsme přelezli a přešli skoro 2500 m nahoru a přes 3350 m dolů (lanovku samozřejmě nepočítaje). Tak zničení, že Tom do spacáku ve stanu lezl i v přilbě, jak byl hotový. A to jsme měli skvělé podmínky stran zimy, větru a oblačnosti.
Další dva dny jsme věnovali odpočinku, sprcha v kempiku, pivečko, malé lezení na skalkách a přesun do vedlejší doliny Val d‘ Ayas do vesnice Saint Jacques (asi 1700 m). Naším další cílem byla dvojice vrcholů Pollux (4092 m) a Castor (4223m). Tentokrát jsme pečlivěji balili na lehko a ke spaní hodlali využít některou ze dvou chat na cestě. Nakonec jsme noc strávili na Rifugio Guide val d‘ Ayas (3420 m) ve velmi sympatickém winterraumu (chata už byla zavřená). Druhý den se povedlo vystoupit na Pollux (převážně skalní popolízání s jednou zajištěnou pasáží a asi do výšky 4150 m (ledovec) pod vrcholem Castoru. Cesta zpět se zdála být vzhledem k expozici svahu a sněhovým podmínkám dost nebezpečná, tak jsme to raděli včas otočili a bez dosažení vrcholu sestoupili postupně až k autu. Bylo znát, že aklimatizaci máme dobrou a nohy si zvykají, neboť jsme za dva dny dali asi 2500 m výškových nahoru i dolů.
Krátká koupel v moři poblíž Benátek byla hezkou tečkou za naším snažením. Doufám, že jsem byl o dvacet let mladšímu Tomovi důstojným parťákem při chození i lezení a že už na Matterhorn potřetí nemusím 🙂 .
Podrobnější popis očima druhého účastníka výletu: https://www.backpacktheworld.net/2020/09/20/matterhorn/
Výběr fotografií od obou aktérů najdete na https://horhod.rajce.idnes.cz/Matterhorn_-_Walliske_Alpy/ (a omlouvám se za množství).
Kolda