S původní myšlenkou přišel Jirka, i když to zpočátku vyznívalo jako plán B , náhradní cíl. Jirka v těchto končinách byl a chtěl si své obzory rozšířit. Přidali jsme se k němu další tři, takže ve Vídni na letišti, začátku naší cesty jste mohli potkat kromě Jirky K. i Jožku V., Vlastika M. a mě, tedy Koldu .
Základní myšlenka cesty bylo v Perú absolvovat několikadenní trek kolem horstva s nejvyšším vrcholem Yerupajá (6635m) a v Bolivii vystoupit na vyhaslý vulkán Parinacota (6348m). K tomu nějaké přesuny, aklimatizační výlety a poznávací výlety ve zbývajícím čase.
Po příletu do Limy se autobusem přesunujeme do města Huaraz, kde se snažíme doplnit zásoby na trek, zajistit přepravu a odkud vyrážíme s agenturou na jednodenní aklimatizační výlet k vysokohorskému jezeru Laguna 69 (asi 4600m). Tento výlet samotný by byl na celostránkové povídání, tak snad jen zmínku o tom, že jsme cestou navštívili památníček 15-ti československých horolezců, kteří zahynuli r.1970 v BC na úpatí Huascaranu pod lavinou ledu a kamení, které uvolnilo silné zemětřesení.
Na začátek našeho treku, který měl přibližně 95 km, jsme se přesunuli místním busem a najatým vozem, z jehož řidiče se nakonec vyklubal vlastník autobusové společnosti Nazario, příjemný a ochotný chlapík. Po několika zastávkách, mj. kvůli zaplacení poplatků za vstup do národního parku, za vstup do vesnice (což nás později nepřekvapovalo, ale sralo), výměně dolarů za SOLy u seňora Nazaria doma, opravě silnice, vysedáme z pohodlné Toyoty Hilux ve výšce 4200 m, svačíme a pomalým tempem se vydáváme do prvního sedla na trase Cacanapunta (4700m).
Trasa treku je vedena okolo horstva povětšinou po výrazné pěšině údolími a po úbočích kopců. Jsou na ní jakési kempy, plácky, kde je někdy i voda, většinou porculánový záchod (bez vody), vysbírané kravince a oslince a hlavně se v blízkosti potlouká výběrčí. Není rozhodující, zda v kempu spíte, důležité je, že jste vstoupili na teritorium obce. Umí španělsky a indiánsky a ve vybírání jsou zběhlí a nesmlouvaví. Celkem jsme každý zaplatili na těchto místních poplatcích asi 1500 Kč. Naštěstí jsme si schovávali doklady o zaplacení, jinak by to bylo asi i víc.
Terén je jednoduchý, příkrých stoupání není mnoho, takže našinci největší problém dělá námaha spojená se zadýcháváním kvůli nadmořské výšce. Stále se pohybujeme mezi 4200 a 4700m, jen na jednu noc sestupujeme do jediné horské vesničky na trase (3600m), kde se dá i něco málo koupit a jednou překonáváme sedlo Paso Punta Cuyoc (5050m). Je to znát.
Samotné okolí cesty je vlastně docela fádní, cestička v suché trávě, občas kameny a skalky. Mimořádná je vzdálenější scenerie vysokých hor, které se v čistém vzduchu zdají být na dosah : Rondoy, Yerupajá, Siula Grande, Rasak a další jsou vrcholy kolem 5500-6600 m, strmě se zvedající z údolí, zaledněné, krásné. A tento pohled se pomalu mění, jak překračujeme z údolí do údolí.
Na rozdíl od většiny ostatních trekařů, kteří využívají služeb místních průvodců a jejich oslíků si neseme kromě vody vše sebou. Tedy jídlo na 6 dnů, vařič, spacák, stan i teplé oblečení (v noci se ochlazuje na minusové hodnoty). Vodu bereme z místních zdrojů, potoků a pramenů a vzhledem k množství pasoucího se dobytka všude kolem poctivě převařujeme nebo dezinfikujeme. Každá zastávka na kochání je tedy vítaná a neváháme shodit batoh, i když ke konci máme obavu o dodržení časového plánu. Po 7 dnech putování sestupujeme do cílové vesnice, odkud se opět s pomocí rodiny seňora Nazaria přepravujeme zpět do Huarazu.
Po jednodenním orazu nás čeká dlouhý přesun autobusem do Limy a dále letecky do bolivijského La Paz. Druhý den časně ráno jsme tam a začíná se druhá část naší cesty.
Z letiště se vydáváme na autobusový terminál, kupujeme jízdenky do městečka Patacamaya. I cesta ranním autobusem přeplněným velkoměstem je zážitek, ovšem v tomto kontrastu nás autobus vysazuje na okraji města Patacamaya, vedle silnice, kde jen občas projede auto a k městečku vede liduprázdná ulice. Zvláštní pocit. Ale uprostřed městečka je živo, obchody a daří se nám zamluvit i odvoz do Sajamy (čti Sachama), vesničky v národním parku Sajama, kousek od úpatí nejvyšší hory Bolivie, Sajamy (6542m). Cestu proklimbáme a když se pořádně probereme na náměstí Sajamy, chybí jen hudba E Morriconeho, vítr, prach a toulavý pes jsou již na scéně, jinak pusto a prázdno.
Cestou sem jsme se seznámili s Mamen, španělskou (pardon baskickou) „důchodkyní“, která cestuje po Jižní Americe, sama a převážně na kole.
Vesnice je z velké části vylidněná, ale je tu pár malých obchůdků a několik ubytovacích zařízení pro turisty, jinak by byla prázdná už dávno úplně. V okolí vesnice se páslo a pase i dnes, lamy a zejména alpaky. Ale pastevectví vymírá, mladí se stěhují do měst. Kolem jsou vysoké kopce, samotná Sajama má 4200m, brdek nad vesnicí je už přes pět tisíc metrů vysoký. Když se tam druhý den ploužím, nevěřím, že bych v této formě byl schopen vystoupit ještě o dalších víc jak tisíc metrů výše. Odpočinek v termálních bazénech, ale hlavně domluva s průvodcem, který nás má vést na cílový kopec mě uklidňuje a tak třetí ráno po příjezdu vstáváme již před třetí hodinou, průvodce Mário nás veze skoro 20 km autem na začátek výstupu a od 4:45 začínáme pomaloučku stoupat. Čeká nás převýšení kolem 1200 m, není radno přepálit začátek. Cestička nahoru není náročná, dole spíše sutí a mezi kamením a skalkama, ve střední části se prolétáme mezi větrem modelovanými ledovými útvary a horní část pěšiny se ztrácí v jemné sopečné suti, klouzající pod nohama. Tady už má každý individuální tempo, kterým pomalu, s pravidelnými zastávkami na vydýchání, směřuje k vrcholu. Konečně, vyhaslý vulkán Parinacota s výškou 6348 metrů nad mořem je nejvyšší místo, kam jsem se po svých ve svém životě dostal.
Technicky jednoduchý výstup, bez maček, jež zpříjemňuje zejména výška a velmi silný vítr, který sráží pocitovou teplotu hluboko k -20oC. Výstup nám trvá asi 7 hodin a první dojem z dosaženého vrcholu je – už nemusím dál stoupat. Fotky, malá svačinka, čajík, vrcholový doušek, zapamatovat ty úžasné rozhledy, co se do foťáku nenacpou, a mažeme dolů, ani ne za 2 hodinky stojíme zase u auta.
Další den, jak jinak, relax. Každý po svém a zase chystání na další domluvenou cestu. S Mamen společně najímáme Gregoriho, místního průvodce, aby nás zavezl asi 500 km k Salar de Uyuni, největší solné pláni na světě. Cesta zabere 2 dny, první den se kodrcáme 180 km po nezpevněných cestách Altiplána (náhorní plošiny, zabírající významnou část Bolivie s výškou kolem 4 tisíc metrů, lemovanou řadou sopečných hor). Samotná solná pláň je fascinující, bohužel také turisticky poněkud profláknutá. Loučíme se s Mamen, kterou její dobrodružná povaha táhne dále do Chile a po dni stráveném v nepříliš přívětivém městě Uyni se nočním autobusem vracíme do La Paz.
Čeká nás toulání po okolí města i samotném městě, které je svojí polohou i architekturou naprosto unikátní. Po vydatné večeři se třetí den lanovkou (lanovky vedoucí nad městem tvoří významnou část místní dopravy) a pěšky přesouváme na letiště, které samotné je ve výšce 4090m. Nad ránem opouštíme Bolivii.
Po jednodenní zastávce v Limě, kdy se snažíme poznat její hezčí tvář a napravit si dojem z prvního setkání, sedáme opět do letadla a přes americkou Atlantu a holandský Amsterdam letíme zpět do Vídně, k domovu.
Z vrcholu zdraví Jirka, Vlastik, Jožka, Kolda a Mario
Sepsal Kolda
Fota jsou vybrána ze snímků pořízených všemi účastníky.
Další fotky z této cesty můžete shlédnout na stránkách:
https://horhod.rajce.idnes.cz/Jizni_Amerika_-_Peru,_Bolivie,_zari_2022/album
nebo : bude doplněno