Tento text je bohapustá míchanica keců, horolezecké informace v něm nenajdete. Navíc moje paměť je dost chabá. Stalo se to takto, nebo taky úplně jinak, tož tak.
Intro
A tak jsme zase jednou my kluci a holka, co spolu chodíme, vyrazili do Tatry, do té Vysoké. Již přípravy byly poznamenány vzácnou shodou všech budoucích účastníků. Proto jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jak by řekla onan dnes na sovy a kanárky.
Kanárci pod vedením Koldy vyrazili za ranního kuropění někdy kolem čtvrté, aby získali jeden lezecký den k dobru, což se jim podařilo. Sovy po menších komplikacích, zpožděních a debatách vyrazily taky za ranního kuropění o několik hodin později. Nevím už v kolik to bylo, ale Kůfland ve Veselí už byl v plném proudu. Do této skupiny jsem patřil i já a můj věrný spolulezec, později se ukázalo že i spoluspáč Krejzy. A toto je náš příběh, lehce zamlžený časovým zpožděním mezi událostí a článkem.
(Vsuvka – po dlouhém rozjímání o pravopisu Krejzyho přezdívky jsem dal přednost českému přepisu, angličanové prominou)
Vzhůru dolů
Tak tedy toto je náš příběh:
Cesta Vaškovým vozem proběhla standardně za zvuku cinkajících iontových nápojů a duchaplných debat o životě, vesmíru a vůbec. Dorazili jsme do Tatranských Maltiarov, kde jsme nechali auto u místního polovníka v důchodu. Sbalili jsme si svých pár švestek (nakonec se ukázalo, že jich bylo málo, asi proto že nejel Robert, bo co?) a za bodrého povzbuzování místního drzého stotřicetikilového chlapce z parkoviště: „Ne abysme pro vás museli posílat Kryštofa.“ (Kryštof = vrtulník v jazyce bodrých horalů.) jsme vyrazili do kopce, jak už to v těchto končinách bývá.
Cesta proběhla hladce, nezmokli jsme, už jsme tu. Na Brnčálce jsme potkali ranní skupinu, která zmňákla pár délek v cestách, které si nepamatuju (sory hoši a holko). Večer si taky moc nepamatuju, to jsme ani neladili formu, su už prostě starý. Ale beztak jsme přebírali všechny ty železné a textilní krámy jak dycky.
Čierny štít
Ná tož teda, ráno jsem vyrazil kupředu vpřed, protože vím, že Krejzy má zničující tempo a nechtěl jsem, aby na mě musel čekat. Pro své skotačení jsme si vybrali Čierny štít. Pro jistotu jsem nechal na chatě průvodce, což mi bylo mým spolulezcem vytknuto. To ještě netušil, že to nebude poslední zapomenutá věc.
Po dvou hodinkách jsme byli pod skálou. V zádech jsme měli Jaru, Vaška a Jirku. Oblékli jsme si všechny ty věci, co si obvykle oblékáme, kromě sedáku, který jsme nechali na chatě. Duchaplný Jaroslav ho ale vzal a vše se nakonec v dobré obrátilo. A nyní vpřed.
Útočné družstvo Ušák a Krejzy vyráží Narovnáním Puškašovho piliera (Bednařík to zase zpochybňoval, ale je to známý anarchista, a proto musí být vždycky v opozici. Samozřejmě, že to BYLO narovnání pilíře, ná šak tam bylo skob jak u Roberta ve skříni). Družstvo Vašek (uvádím ho jako prvního, protože ho jako albína jde na černé žule nejlépe vidět) a spol. (Jara a Jirka) nastupuje do Puškášova piliera. Motáme, motáme jednu délku za druhou. Dá se jistit ve starých skobách, nebo dobře zakládat. Nacházíme, myslím, dva štandy. Jeden pod červeným převisem a druhý o délku dál, taky pod převisem. Obestírá nás mlha jako již minule na tomto štítě. Domluva občas vázne. Jaroslav zmiňuje něco o penisech, ale to určitě není určeno nám. Poslední délku už jdeme po hřebínku volně. Dorážíme do hnízdečka na vrcholu a dáváme si vrcholový klobásek. Krejzy sleduje situaci na Lomnickém štítu, zatímco ostatní tři kamarádi z mokré čtvrti doráží na vrchol. Balíme a sestupujeme. V mlze. Nacházíme spoustu mužíků. Vašek zná kratší cestu. Nevracíme se už k nástupu. Frčíme kolem flašky dolů. Některé řetězy jsou uřezané. Zastihne nás déšť, ale jsme už pod flaškou. Na chatě se dostavuje obvyklá euforie z návratu z dlouhého sestupu. Nějaké iontové nápoje a historky ostatních lezců. Za oknem vidíme Veberovku, ze které se za vydatného deště stává vodopád. Ukládáme se do svých pelíšku, inu, nebyl žádný roztleskávač večírku.
Kniha
Další den jsme s Krejzym vyrazili do knihy na Žeruchových vežách. Tentokrát jsme našli rychle nástup (faktor kocovina byl menší jak před lety, kdy jsme tam chodili jak osmičkový vlk z hodonínského zookoutku, pardon zoo) – nejnižší místo stěny s borhákem, který se na nás vesele usmíval.
První tři délky jsou hezké, dvě po pilířku a třetí je kniha, dobře lezitelná spára. Byla trochu mokrá, ale šlo to dobře. Nevyšla nám padesátka, vyřešili jsme to štandem z abalaků pár metrů pod ofišl štandem. Jo, byla to blbost. Příště popolezem kousek dál a vyjde to až na štand. Zbytek až na vrchol je poznávací výlet kosodřevinou. Pavel s Jirkou Stratilem (mělo by tam být asi z, ale s mi tam pasuje líp, tož tak), co lezli za nama se rozhodli slanit a nepachtit se v kosovce. Netušili ještě, že je čeká vzrušující výlet po celé stěně, ale zase si procvičili bouchání skob. Zvláště Jirka si to velmi pochvaloval a moc se mu to líbilo. Byl, pravda, trochu orosený.
Při sestupu jsme dvakrát slaňovali. Lano nám vyšlo přesně. Díky Sančo, žes ho zkrátil tak akorát, dobrá práce, ty kluku ušatá.
Večer jsme zase ladili formu, vedli hlubokomyslné debaty a očumovali rubriku latex spandex v baru.
Autobus
Poslední den už jsem byl líný a taky mě bolely nožičky, nó. Tož jsme vyrazili s Jarou na autobus bouldrovat. Šel s nama taky Pepa s takovým tím ksichtem „já sem nepatřím“, kterým se snažil zamaskovat, že chtěl být vždycky boulderista. Vylezl jsem tam úplné houby, ale Bednařík, tá mrcha, lupl těžkou oťapkávačku až na vrchol, hajzl, teda kamarád jsem chtěl říct, vlastně.
Pak jsme dali ještě proteinové nápoje na cestu a vyrazili jsme dolů, přezpívali jsme si celý repertoár, naskákali do aut, minuli se v hospodě, snědli nějaké halušky, dali další proteiny na benzínce, přejeli jsme pár králíků, bo zajíců, bo co to bylo zač, naskočili jsme na vlak a vrátili jsme se do svých domovů přemýšlet co s načatým životem. Políčko modrého života si za ten víkend asi nikdo nevybarvil, jako obvykle.
Zapsal Mara Veselka.
Další fotky najdete na oddílovém rajčeti: http://horhod.rajce.idnes.cz/Vysoke_Tatry_-_Brncalka_2014/
